Co je to pomazání nemocných?
Nemoc a utrpení byly vždy jedny z nejvážnějších problémů, které podrobují lidský život zkoušce. V nemoci člověk zakouší vlastní bezmocnost, vlastní meze a svou konečnost. Každá nemoc nám může dát zahlédnout smrt.
Nemoc může vést do úzkosti, k uzavření se do sebe, někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu. Může však také dát vyzrát osobě, pomoci jí rozlišit v životě, co není podstatné, aby se zaměřila na to, co je důležité. Velmi často nemoc vyvolá hledání Boha a návrat k němu.
Pomazáním nemocných církev doporučuje nemocné trpícímu a oslavenému Kristu, aby je uzdravil, aby jim ulehčil v těžkostech, uděluje se mazáním olejem na čele a na dlaních a patřičnými slovy (srov. Kodex církevního práva, kán. 998).
Svátost nemocných je vždy spojena s přijetím svátosti smíření a eucharistie. Lze ji přijmout v případě vážné nemoci, opakovaně pak v případě, že se zdravotní stav zhorší. Každoročně ji mohou přijímat všichni dlouhodobě vážně nemocní nebo ti, kdo dosáhli vyššího věku (65 let).
Často se lidé ptají, co je třeba k takové návštěvě kněze připravit. Důležité je kněze vůbec zavolat. Na to není nikdy příliš brzy. Důležité je dotyčného povzbudit, což lze udělat také společnou modlitbou. Co se týká přípravy místa, není třeba chystat nic zvláštního. Kněz vše důležité přinese s sebou. Stačí v pokoji nemocného připravit bíle prostřený stůl, na nějž se položí svátost oltářní. Na stole může být svíce a kříž. Pokud žádáme i žehnání příbytku, připravme skleničku se svěcenou vodou (tu si můžeme do svých domovů načerpat z nádoby za zpovědnicí v kostele).
Byl by omyl, kdybychom si mysleli, že jde jen o svátost pro umírající. I když i pro ně je určena, má pak trochu jiný průběh, kdy je svaté přijímání podáváno jako viatikum (duchovní pokrm na cestu) a přidává se udílení plnomocných odpustků pro případ smrti. V takovém případě je proto třeba zavolat kněze co nejdříve, aby byl dotyčný schopen vykonat zmiňovanou svátost smíření. I když má smysl volat kněze i v případě, že už dotyčnému nemoc nedovoluje vyzpovídat se ani přijmout svaté přijímání. V takovém případě může kněz udělit pouze svátostné pomazání.
V nebezpečí smrti mohou tuto svátost přijmout i ti, kdo z důvodu nezdaru v prvním manželství žijí v manželství civilním a nemohou tedy přistupovat ke svátostem.
Co říká Katechismus katolické církve o pomazání nemocných
Kristův soucit s nemocnými a jeho četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou jasným znamením skutečnosti, že „Bůh navštívil svůj lid“ (Lk 7,16) a že Boží království je blízko. Ježíš nemá jen moc uzdravovat, nýbrž i odpouštět hříchy: přišel uzdravit úplně celého člověka, duši i tělo; je lékařem, jakého nemocní potřebují. Jeho soucit se všemi trpícími jde tak daleko, že se s nimi ztotožňuje: „Byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ (Mt 25,36). Jeho přednostní láska k nemocným během staletí nepřestala podněcovat křesťany k tomu, aby zvláště pečovali o všechny, kdo trpí na těle i na duchu. Ona je zdrojem neúnavného úsilí přinášet jim úlevu v jejich trápeních.
Katecheze o svátosti pomazání nemocných od papeže Františka
Chtěl bych mluvit o svátosti pomazání nemocných, která nám umožňuje dotýkat se rukama Božího soucitu s člověkem. V minulosti se nazývala poslední pomazání, protože byla pojímána jako duchovní útěcha tváří v tvář hrozící smrti. Mluvíme-li však o svátosti pomazání nemocných, můžeme tento pohled rozšířit na zkušenost nemoci a utrpení vzhledem k horizontu Božího milosrdenství.
1. Celou hloubku tajemství pomazání nemocných vyjadřuje biblické podobenství o „milosrdném Samaritánovi“ v Lukášově evangeliu (10,30-35). Pokaždé, když se vysluhuje tato svátost, přibližuje se Pán Ježíš v osobě kněze k tomu, kdo trpí, je těžce nemocný nebo pokročilého věku. Podobenství říká, že milosrdný Samaritán pečoval o trpícího člověka a do jeho ran nalil olej a víno. Tento olej připomíná olej pomazání nemocných, který každoročně biskup světí při ranní mši svaté na Zelený čtvrtek právě ve vztahu k této svátosti. Víno je zase znamením Kristovy lásky a milosti, která proudí z Jeho života darovaného za nás a která se vyjadřuje v celém svém bohatství svátostným životem církve. Strádajícího člověka pak Samaritán svěřil hostinskému, aby se o něho dále staral a nehleděl přitom na výdaje. Kdo je však oním hostinským z evangelního podobenství? Je to církev, křesťanská obec, jsme to my, kterým denně Pán svěřuje ty, kteří jsou sužováni na těle i na duchu, abychom je mohli dále a hojně zahrnovat Jeho milosrdenstvím a Jeho spásou.
2. Tento pokyn je zdůrazněn výslovně a přesně v listu sv. Jakuba, který jsme slyšeli na začátku audience a ve kterém se praví: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,14-15). Jde tedy o praxi aktuální už v době apoštolů. Ježíš totiž naučil své učedníky, aby měli k nemocným a trpícím tutéž lásku jako On sám; uschopnil je a pověřil, aby jim v Jeho jménu a podle Jeho srdce dále poskytovali úlevu a pokoj prostřednictvím specifické milosti této svátosti. Neměli bychom však kvůli tomu upadat do úporného čekání na zázrak nebo do domnělého nároku na uzdravení vždy a stůj co stůj. Jde totiž o Ježíšovo přiblížení k nemocnému či starému člověku. Každý člověk starší šedesáti pěti let může tuto svátost přijmout. Ježíš se přibližuje. Když přijde na mysl, že je třeba k nemocnému zavolat kněze, může někoho vzápětí napadnout: „Ne, raději ne, to nepřinese štěstí. Nevolejme jej.“ Anebo se poleká nemocný, protože někdy se má za to, že hned po knězi musí přijít pohřební služba. To však není pravda! Kněz přichází k nemocnému či starému člověku, aby mu poskytl pomoc. Je proto velmi důležité, aby nemocné mohl navštěvovat kněz. Je třeba jej zavolat, aby udělil pomazání a požehnání, protože sám Ježíš přináší útěchu, dává sílu, naději a poskytuje pomoc. A také odpouští hříchy. To je krásné!
Nepovažujte to za nějaké tabu, protože je vždycky krásné vědět, že ve chvíli bolesti a nemoci nejsme sami: kněz a ti, kteří jsou přítomni u vysluhování svátosti pomazání nemocných představují křesťanskou obec, která se jako jediné tělo spolu s Ježíšem semkne kolem trpícího a příbuzných, vlévá jim víru a naději a podpírá je modlitbou a bratrskou vřelostí. Největší útěcha však vyplývá ze skutečnosti, že se v této svátosti zpřítomňuje samotný Pán Ježíš, který nás bere za ruku, hladí, a připomíná nám, že mu nyní patříme a nic – ani zlo a smrt – nás nebude moci od Něho oddělit. Navykněme si volat kněze, aby přicházeli k nemocným – neříkám kvůli chřipce, ale kvůli vážné nemoci – a také k našim seniorům a udělovali jim tuto svátost, tuto útěchu a tuto Ježíšovu sílu. Tak budou moci pokračovat dál. Jednejme tak.
Katecheze papeže Františka pronesená při generální audienci v roce 2014, převzato z www.radiovaticana.cz