Co je to křest?
Křest je vstupní branou a základem celého křesťanského života. Tato brána nám zároveň otevírá přístup k ostatním svátostem. Křesťané jsou společenstvím lidí, kteří uvěřili a poznali, že je Bůh, a to Bůh velice blízký. Sám nám dal možnost, abychom se mu mohli přiblížit. Stal se člověkem, který svou smrtí a svým Zmrtvýchvstáním vzal na sebe to, co nás od něj odděluje. Křtem tedy přijímáme jeho dar záchrany, jsme osvobozeni od hříchu a znovuzrozeni jako Boží děti. Jsme přivtěleni k církvi, jsme zapojeni do jejího poslání.
Pokřtěn může být každý člověk, který uvěřil v Boha a přijal křesťanskou víru. Je možný také křest malých dětí, ovšem pouze za splnění určitých předpokladů.
Co říká církevní právo o křtu a o kmotrech
Kán. 851 – Udělení křtu je třeba náležitě připravit, a proto:
2° rodiče dítěte, které má být pokřtěno, a ti, kdo hodlají být kmotry, se řádně poučí o významu této svátosti a o povinnostech s ní souvisejících; farář sám nebo prostřednictvím jiných se stará, aby rodiče byli náležitě připraveni pastoračním poučením i společnými modlitbami; k tomu shromáždí více rodin a dle možnosti je navštíví.
Kán. 855 – Rodiče, kmotři a farář dbají, aby se nedávalo jméno, které je cizí křesťanskému smýšlení.
Kán.868, § 1 – Aby dítě bylo dovoleně pokřtěno, je třeba:
1° souhlas rodičů nebo alespoň jednoho z nich nebo těch, kdo jsou zákonně na jejich místě;
2° opodstatněná naděje, že dítě bude vychováno v katolickém náboženství; jestliže tato zcela chybí, odloží se křest podle předpisů partikulárního práva a důvod se oznámí rodičům.
Kán. 872 – Pokud je to možno, má mít kandidát křtu kmotra. Ten má pomáhat dospělému křtěnci v uvedení do křesťanského života. Dítě, které má být pokřtěno, nese ke křtu spolu s rodiči kmotr, který se bude snažit o to, aby pokřtěný vedl křesťanský život odpovídající přijaté svátosti a plnil si věrně s přijetím křtu spojené povinnosti.
Kán. 873 – Za kmotra je třeba vybrat buď jednoho muže nebo jednu ženu nebo také dvojici – muže a ženu.
Kán. 874, § 1 – Za kmotra může být připuštěn ten, kdo:
1. je označen křtěncem nebo jeho rodiči či zástupci rodičů, nebo když tito nejsou, je označen farářem nebo udělovatelem křtu; splňuje
2. požadavky stanovené pro kmotra a má úmysl tento úkol zastávat,
3. dovršil-li 16 let věku, jestliže nestanovil diecézní biskup jinou věkovou hranici či farář nebo udělovatel křtu jsou mínění, že se ze spravedlivé příčiny má učinit výjimka,
4. je katolíkem, biřmovaným, přijal již Nejsvětější eucharistii a také vede život v souladu s vírou a službou, kterou přijímá,
5. není postižen žádným uloženým nebo vyhlášeným kanonickým trestem,
6. není otcem ani matkou křtěného.
Katecheze o svátosti křtu od papeže Františka
Křest není formalita
Dnes začneme cyklus katechezí o svátostech a první z nich se bude týkat křtu. Šťastnou shodou okolností připadá právě na tuto neděli svátek Křtu Páně.
1. Křest je svátost, na které se zakládá sama naše víra a v níž jsme naroubováni jako živé údy v Krista a Jeho církev. Spolu s eucharistií a biřmováním představuje takzvanou „křesťanskou iniciaci“, jež je jediným velkým svátostným celkem, který nás připodobňuje Pánu a činí z nás živé znamení Jeho přítomnosti a Jeho lásky.
Může nás napadnout otázka: je křest opravdu nezbytný k tomu, abychom mohli křesťansky žít a následovat Ježíše? Není to vlastně jen pouhý rituál, formální církevní akt, kterým se chlapečkovi či holčičce dává jméno? Tato otázka nás může napadnout. V této souvislosti jsou objevná slova apoštola Pavla: „Copak nevíte, že my všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti? Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,3-4). Nejde tudíž o formalitu! Je to úkon, který se hluboce dotýká naší existence. Pokřtěné nebo nepokřtěné dítě není jedno a totéž. Není totéž, je-li někdo pokřtěný a někdo nepokřtěný. Křtem jsme byli vnořeni do nevyčerpatelného zdroje života, kterým je Ježíšova smrt, největší skutek lásky celých dějin. A díky této lásce můžeme žít novým životem, nebýt vydáni napospas zlu, hříchu a smrti, nýbrž žít ve společenství s Bohem a s bratřími.
2. Mnozí z nás si na přijetí této svátosti vůbec nepamatují, což je samozřejmé, pokud jsme byli pokřtěni hned po narození. Již dvakrát či třikrát jsem se tady na náměstí ptal: Kdo z vás si vzpomíná na datum svého křtu, ať zvedne ruku! Je důležité znát den, ve kterém jsme byli ponořeni do onoho proudu Ježíšovy spásy. A dovolím si dát vám jednu radu. A spíše než radu, tak takový úkol na dnešek. Zjistěte si dnes doma datum svého křtu, abyste věděli, na kdy tento tak krásný den připadl. Znát datum svého křtu, znamená znát šťastné datum. Jeho neznalostí riskujeme ztrátu paměti toho, co pro nás učinil Pán, paměti daru, kterého se nám dostalo. V takovém případě bychom křest začali považovat jenom za událost, ke které došlo v minulosti – a to nikoli z naší vůle, ale našich rodičů -takže by neměla žádný dopad na naši přítomnost. Musíme probudit paměť svého křtu. Jsme povoláni žít svůj křest každý den jako aktuální skutečnost svého života. Následujeme-li Ježíše a zůstáváme-li v církvi i přes svá omezení, křehkosti a svoje hříchy, pak je tomu tak díky této svátosti, která nás učinila novým stvořením a kterou jsme byli oblečeni v Krista. Mocí křtu jsme totiž byli po osvobození od prvotního hříchu začleněni do Ježíšova vztahu s Bohem Otcem a stali se nositeli nové naděje, protože křest nám dává novou naději, naději, že jdeme celý život cestou spásy. Nic a nikdo nemůže tuto naději udusit, protože naděje neklame. Pamatujte, že naděje v Pána nikdy neklame. Díky křtu jsme schopni odpustit a mít rádi toho, kdo nás uráží a působí nám zlo, a dokážeme rozpoznat v posledních a chudých tvář Pána, který nás navštěvuje a stává se naším bližním. Křest nám pomáhá rozpoznat Ježíšovu tvář ve tváři strádajících a trpících lidí, v našich bližních. To všechno je možné díky síle křtu!
3. A poslední důležitý prvek. Zeptám se: může někdo pokřtít sám sebe? Nikdo nemůže sám sebe pokřtít! Nikdo. Můžeme o to požádat, toužit po tom, ale vždycky máme zapotřebí někoho, kdo nám udělí tuto svátost ve jménu Páně. Křest je totiž darem, jehož se dostává v kontextu péče a bratrského sdílení. V dějinách vždycky jeden křtí druhého, ten dalšího a ten zase dalšího… je to řetězec. Řetězec milosti. Nemohu pokřtít sám sebe. O křest musím požádat druhého. Je to úkon bratrství, spříznění s církví. Ve slavení křtu tak můžeme rozpoznat ty nejopravdovější rysy církve, která jako matka neustále rodí nové děti v Kristu působením Ducha svatého.
Ze srdce tedy prosme Pána, abychom mohli v každodenním životě stále více zakoušet tuto milost, které se nám dostalo křtem, a když nás potkají naši bratři, aby se mohli setkat s opravdovými Božími dětmi, opravdovými bratry a sestrami Ježíše Krista, opravdovými členy církve. A nezapomeňte dnešní úkol: zjistit si a zeptat se na datum svého křtu. Stejně jako znám datum svého narození, musím znát také datum svého křtu, protože je to sváteční den.
Mocí křtu jsme učedníky i misionáři
Minulou středu jsme zahájili krátký cyklus katechezí o svátostech, počínaje křtem. A u křtu bych se chtěl zastavit také dnes, abych zdůraznil jeden velmi důležitý účinek této svátosti. Činí z nás totiž údy Kristova těla a Božího lidu. Svatý Tomáš Akvinský poukazuje na to, že ten, kdo obdržel křest, je přivtělen ke Kristu jakoby byl jeho údem a přičleněn ke společenství věřících (srov. Summa Theologie III, q.69, art.5; q.70, art.1), to znamená k Božímu lidu. Podle učení Druhého vatikánského koncilu dnes říkáme, že křtem vstupujeme do Božího lidu, stáváme se členy putujícího lidu, lidu, který putuje v dějinách.
Jako se z generace na generaci předává život, tak také znovuzrozením ze křtu se z generace na generaci předává milost, a s touto milostí křesťanský lid putuje v čase jako řeka, která zavlažuje zemi a ve světě šíří Boží požehnání. Poněvadž Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu (Mt 28,18-20), řekl, aby učedníci šli a křtili, existuje od té doby až dodnes nepřetržitý řetězec předávání víry skrze křest. A každý z nás je článkem onoho řetězce, každý článek je krokem vpřed jako řeka, která zavlažuje. Taková je milost Boží a taková je naše víra, kterou máme předávat svým dětem, aby ji, až dospějí, mohly předávat svým dětem. Takový je křest. Proč? Protože křtem se stáváme Božím lidem, který předává víru. Toto je velmi důležité. Boží lid putuje a předává víru.
Mocí křtu se stáváme učedníky-misionáři povoláni nést evangelium do světa (Evangelii gaudium, 120). „Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání svojí víry je aktivním podmětem evangelizace,… Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného“ (ibid.,), všech, celého Božího lidu, nový protagonismus každého pokřtěného. Boží lid je lidem učedníků, protože víru dostává, a také misionářů, protože víru předává. A působí to v nás křest, který nám dává milost, a předává víru. Všichni v církvi jsme učedníci a to stále, po celý život; a všichni jsme misionáři, každý na místě, které mu Pán přidělil. Všichni, i ten nejmenší je misionářem, a ten, kdo vypadá jako nejstarší, je učedníkem. Někdo z vás poví: „Ale biskupové nejsou učedníci, biskupové znají všechno; papež ví všechno, není učedník“. Nikoli, také biskupové i papež musejí být učedníci, protože nejsou-li učedníky, nepočínají si dobře, nemohou být misionáři, nemohou předávat víru. Všichni jsme učedníky i misionáři.
Existuje nerozlučitelný svazek mezi mystickou a misionářskou dimenzí křesťanského povolání; obě jsou zakořeněny ve křtu. „Obdržením víry a křtu křesťané přijímají hnutí Ducha svatého, který vede k vyznávání Ježíše Krista jako Božího Syna a k nazývání Boha Otcem, „Abba“. Všichni pokřtění a všechny pokřtěné… jsme povoláni žít a sdílet společenství s Trojicí, poněvadž evangelizace je výzva k účasti na trojičním společenství“ (Dokument z Aparecidy, 157).
Nikdo se nespasí sám. Jsme společenstvím věřících, jsme Boží lidem a v tomto společenství zakoušíme krásu sdíleného okoušení lásky, která nás všechny předchází, ale současně nás žádá, abychom byli „přívodem“ milosti jedněch ke druhým, navzdory svým omezením a svým hříchům. Komunitní dimenze není jenom nějakým rámcem, přílohou, nýbrž je integrující součástí křesťanského života, svědectví a evangelizace. Křesťanská víra se rodí a žije v církvi, a při křtu slaví rodiny a farnosti přivtělení nového údu ke Kristu a k Jeho tělu, kterým je církev (srov. ibid.,175).
V souvislosti s důležitostí křtu pro Boží lid jsou příznačné dějiny křesťanského společenství v Japonsku. To zakusilo tvrdé pronásledování počátkem 17. století. Byli tam mnozí mučedníci, členové kléru byli vyhnáni ze země a tisíce věřících bylo zabito. Žádný kněz v Japonsku nezůstal, všichni byli vyhnáni. Společenství se tedy stáhlo do ilegality, ve skrytu uchovávalo víru a modlitbu. A když se narodilo dítě, tatínek s maminkou jej pokřtili, protože v určitých situacích mohou křtít všichni věřící. Když se přibližně po dvou a půl století vrátili misionáři do Japonska, vyšly tisíce křesťanů ven a církev mohla znovu růst. Přežili milostí svého křtu! Toto je obrovské: Boží lid předává víru, křtí svoje děti a jde vpřed. I v tajnosti uchovali silného komunitního ducha, protože křest z nich učinil jediné Kristovo tělo. Byli izolováni a skryti, ale neustále byli členy Božího lidu, členy církve. Z těchto dějin se můžeme mnohé naučit.
Katecheze papeže Františka pronesená při generální audienci v roce 2014, převzato z www.radiovaticana.cz.