Co je to svátost smíření?
O velikonocích večer se Pán Ježíš ukázal svým apoštolům a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).
Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, zpovědi, pokání nebo smíření.
„Veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství.“ Cílem a účinkem této svátosti je tedy smíření s Bohem. Ti, kteří přijímají svátost pokání se zkroušeným srdcem a zbožně, „dosáhnou pokoje a klidného svědomí spolu s velmi hlubokou útěchou ducha“. Svátost smíření s Bohem totiž působí ryzí „duchovní vzkříšení“, vrací důstojnost a životní dobra Božích dětí, z nichž nejcennějším je přátelství s Bohem.
Tato svátost nás smiřuje s církví. Hřích zkalí a naruší bratrské společenství. Svátost pokání je spraví a obnoví. V tomto smyslu neuzdravuje pouze toho, který je navrácen do církevního společenství, nýbrž má také oživující účinek na život církve, která trpěla pro hřích jednoho ze svých členů. Hříšník, který byl znovu uveden do společenství svatých nebo v něm utvrzen, je upevňován výměnou duchovních dober mezi živými údy Kristova Těla, ať jsou ještě na své pozemské pouti nebo již v nebeské vlasti.
Viz Katechismus katolické církve
Svátost smíření tedy obnovuje krásu milosti, kterou jsme přijali ve křtu. Je dobré a praktické si také připomenout, že dle svého věku či stavu můžeme využívat tzv. zpovědní zrcadla, která nám pomohou formovat svědomí či odhalit, co si neuvědomujeme. Někdy se zpovídáme ze setrvačnosti, nezpytujeme svědomí, nerosteme ve víře, a tak můžeme něco mnohem závažnějšího přehlédnout. Nejhorší je iluze, že nemám žádné hříchy, přitom přehlížím třeba závist, hněv na druhé, posuzování a odsuzování druhých, život v neustálém připomínání si starých křivd, sebelítost, pomluvy, šíření rozbrojů ve vlastní rodině, lenost zapojit se do života farnosti či laxnost při zdokonalování se ve víře.
Dříve bylo zvykem přijmout svátost smíření přede mší svatou na úmysl naší rodiny. Je třeba k této praxi znovu zodpovědně přistoupit, ne ze setrvačnosti, ale s vědomím, že když prosím Boha o pomoc a požehnání, musím ho vpustit i do svého srdce.
Při každé mši svaté si připomínáme, že vzbuzením lítosti a svatým přijímáním jsou nám také hříchy odpuštěny. Nutno ale připomenout, že nejde o náhradu svátosti smíření, ale o očištění aktuálního „nánosu“ lehkých hříchů.
Také je třeba říci, že i ti, kdo pro nezdar v prvním manželství žijí v manželství civilním a nemohou tedy přistupovat ke svátostem, mají zvláštní příležitost čerpat milosti skrze adoraci a duchovní sv. přijímání.
Katecheze o svátosti smíření od papeže Františka
Svátostmi křesťanské iniciace – křtem, biřmováním a eucharistií – dostává člověk v Kristu nový život. Všichni víme, že tento život nosíme „v hliněných nádobách“ (2 Kor 4,7), jsme vystaveni pokušení, utrpení, smrti a hříchem můžeme tento nový život dokonce ztratit. Pán proto chtěl, aby církev konala dílo spásy také ve vztahu ke svým vlastním členům, zejména svátostí smíření a pomazáním nemocných, které lze souhrnně označit jménem „svátosti uzdravení“. Svátost smíření je svátost uzdravení. Jdu-li se vyzpovídat, je to proto, abych byl uzdraven a byla uzdravena moje duše, moje srdce a to nedobré, co jsem učinil. Nejlépe toto hluboké spojení vyjadřuje biblický obraz či epizoda odpuštění a uzdravení ochrnulého, kdy se Ježíš zjevuje zároveň jako lékař duše i těla (srov. Mk 2,1-12, Mt 9,1-8; Lk 5,17-26).
1. Svátost pokání a smíření pramení přímo ve velikonočním tajemství. Vždyť ještě týž den o Velikonocích se Pán ukázal apoštolům, zavřeným ve večeřadle, pozdravil je slovy „Pokoj vám!“, dechl na ně a řekl: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“ (Jan 20,21-23). Tato pasáž vyjevuje nejhlubší dynamiku této svátosti. Především fakt, že odpuštění svých hříchů si nemůžeme dát my sami. Nemohu říci: odpouštím si hříchy. Odpuštění se žádá od druhého a ve zpovědi prosíme o odpuštění Ježíše. Odpuštění není plodem našich námah, nýbrž je darem, je darem Ducha svatého, který nás ponořuje do lázně milosrdenství a milosti, jež nepřetržitě proudí z probodnutého srdce Krista, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Za druhé nám připomíná, že jedině necháme-li se smířit v našem Pánu s Otcem a s bratřími, můžeme opravdu přebývat v pokoji. Pociťujeme to v srdci všichni, když se s tíží na duši a trochu zarmouceni jdeme vyzpovídat; a když obdržíme od Ježíše odpuštění, jsme v pokoji a máme v duši onen překrásný pokoj, který může dát pouze Ježíš, jedině Ježíš.
2. Slavení této svátosti během času přešlo od veřejné formy, protože zpočátku se konalo veřejně, k osobní formě, důvěrné formě zpovědi. Tím však netřeba ztrácet ze zřetele církevní rozměr, který tvoří její vitální kontext. Křesťanské společenství je totiž místem, ve kterém se zpřítomňuje Duch, jenž obnovuje srdce v lásce Boží a ze všech bratří činí jednotu v Kristu Ježíši. Proto tedy nestačí žádat o odpuštění Pána ve vlastní mysli a vlastním srdci, ale je nezbytné pokorně a s důvěrou vyznat vlastní hříchy služebníkovi církve. Při slavení této svátosti představuje kněz nejenom Boha, nýbrž i celé společenství, které se rozpoznává v křehkosti každého svého člena a které s pohnutím slyší jeho pokání, smiřuje se s ním, povzbuzuje ho a provází na cestě obrácení a lidského i křesťanského zrání. Někdo by mohl říci: Já se zpovídám pouze Bohu. Ano, můžeš říci Bohu „odpusť mi“ a přiznat svoje hříchy, ale naše hříchy jsou také proti bratřím, proti církvi. Proto je nezbytné žádat o odpuštění církev, bratry v osobě kněze. „Ale, otče, když já se stydím…“ Také zahanbení je dobré, je zdravé se stydět, protože zahanbení je hojivé. Když se někdo nestydí, říká se v mé vlasti, že je nestyda, (sin verguenza). Zahanbení však prospívá, protože nás činí pokornějšími. Kněz přijímá toto vyznání s láskou a jemnocitem a odpouští ve jménu Božím. I z lidského hlediska je dobré promluvit s bratrem, ulevit si a říci knězi ony věci, které nás tíží na srdci. Každý může pocítit úlevu před Bohem, s církví a s bratrem. Nemějte strach ze zpovědi! Kdo stojí ve frontě ke zpovědi, cítí všechny tyto věci, včetně zahanbení, ale potom, když zpověď skončí, vychází jako osvobozený, ušlechtilý, krásný, omilostněný, nevinný a šťastný. Taková je krása zpovědi! Zeptám se vás, ale neodpovídejte nahlas, jen ve svém srdci: kdy ses naposled zpovídal, kdy ses zpovídala? Každý ať se zamyslí… Jsou to dva dny, dva týdny, dva roky, dvacet let, čtyřicet let? Každý ať si to spočítá a řekne si, kdy se naposled zpovídal. A uběhlo-li hodně času, neztrácej už ani den a jdi. Kněz bude hodný, ale je tam i Ježíš a ten je hodnější než kněží. Ježíš tě přijme s nesmírnou láskou. Osměl se a jdi ke zpovědi!
3. Drazí přátelé, slavit svátost smíření znamená nechat se vroucně obejmout: je to objetí nekonečného Otcova milosrdenství. Pamatujme na ono krásné podobenství o synu, který odešel z domu se zděděnými penězi. Utratil všechny a potom, když neměl nic, rozhodl se vrátit domů, nikoli jako syn, ale jako služebník. Takovou vinu a takové zahanbení pocítil ve svém srdci. Byl však překvapen, když chtěl promluvit a požádat o odpuštění, a otec jej ani nenechal mluvit, objal jej, políbil a vystrojil hostinu. A já vám říkám: pokaždé, když se zpovídáme, Bůh nás objímá, Bůh slaví. Ubírejme se touto cestou. Bůh vám žehnej!
Katecheze papeže Františka pronesená při generální audienci v roce 2014, převzato z www.radiovaticana.cz