Den po svém zvolení 267. papežem sloužil papež Lev XIV. v Sixtinské kapli mši svatou s kardinály a připomněl jim, že „máme vydávat svědectví o své radostné víře v Krista“, a zároveň varoval, že tam, kde víra chybí, ztrácí život smysl. Text jeho homilie přinášíme v plném znění.
Sixtinská kaple, 9. května 2025
Papež Lev XIV.
Začnu několika slovy v angličtině, zbytek bude v italštině.
Chci však zopakovat slova z responsoriálního žalmu: „Budu zpívat Hospodinu novou píseň, neboť učinil podivuhodné věci.“
A skutečně, nejen mně, ale nám všem. Bratři kardinálové, při dnešní ranní slavnosti vás vybízím, abyste se zamysleli nad zázraky, které Hospodin učinil, nad požehnáními, kterými nás Hospodin prostřednictvím Petrovy služby neustále zahrnuje.
Vy jste mě povolali, abych nesl tento kříž a byl požehnán tímto posláním, a vím, že se mohu spolehnout na každého z vás, že budete kráčet se mnou, zatímco budeme pokračovat jako církev, jako společenství přátel Ježíše, jako věřící, abychom ohlašovali Dobrou zprávu, ohlašovali evangelium. Abychom řekli:
Odtud v italštině…
„Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16). Těmito slovy Petr, když byl spolu s ostatními učedníky dotázán Mistrem na svou víru v něj, stručně vyjadřuje dědictví, které církev po dva tisíce let prostřednictvím apoštolské posloupnosti uchovává, prohlubuje a předává.
Ježíš je Kristus, Syn živého Boha, tedy jediný Spasitel a ten, který zjevuje tvář Otce.
V něm se Bůh, aby se stal blízkým a přístupným lidem, zjevil nám v důvěřivých očích dítěte, v živé mysli mladíka, ve zralých rysech muže (srov. II. Vatikánský koncil, Past. konst. Gaudium et spes, 22), až se po svém vzkříšení ukázal svým učedníkům v oslaveném těle. Tak nám ukázal vzor svatého lidství, který můžeme všichni napodobovat, spolu se slibem věčného osudu, který však přesahuje všechny naše meze a schopnosti.
Petr ve své odpovědi zachycuje obě tyto věci: Boží dar a cestu, kterou je třeba projít, aby nás proměnil, neoddělitelné rozměry spásy, svěřené církvi, aby je hlásala pro dobro celého lidstva. Svěřené nám, vyvoleným Bohem ještě předtím, než jsme byli utvořeni v lůně své matky (srov. Ger 1,5), obnoveni vodou křtu a přes naše omezení a bez naší zásluhy přivedeni sem a odtud vysláni, aby evangelium bylo hlásáno každému stvoření (srov. Mc 16,15).
Zvláště pak Bůh, který mě skrze vaši volbu povolal, abych nastoupil na místo prvního apoštola, svěřuje mi tento poklad, abych s jeho pomocí byl jeho věrným správcem (srov. 1 Kor 4,2) ve prospěch celého mystického těla církve, aby byla stále více městem na hoře (srov. Zj 21,10), archou spásy, která pluje po vlnách dějin, majákem, který osvětluje noci světa. A to ani tak díky majestátnosti svých staveb a velikosti svých výtvorů – jako jsou památky, v nichž se nacházíme –, jako spíše díky svatosti svých členů, toho „lidu, který si Bůh získal, aby hlásal jeho velkolepé skutky, který povolal z temnoty do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9).
Před rozhovorem, v němž Petr vyznává svou víru, však zaznívá ještě jedna otázka: „Lidé – ptá se Ježíš – kdo říkají, že je Syn člověka?“ (Mt 16,13). Nejedná se o banální otázku, nýbrž o důležitý aspekt našeho poslání: realitu, v níž žijeme, s jejími omezeními a možnostmi, otázkami a přesvědčeními.
„Kdo říkají lidé, že je Syn člověka?“ (Mt 16,13). Když přemýšlíme o scéně, nad kterou se zamýšlíme, můžeme na tuto otázku najít dvě možné odpovědi, které naznačují dva různé postoje.
Nejprve je tu odpověď světa. Matouš zdůrazňuje, že rozhovor mezi Ježíšem a jeho učedníky o jeho identitě se odehrává v krásném městečku Cesarea Filipova, bohatém na luxusní paláce, zasazeném do okouzlující přírody na úpatí hory Hermon, ale také sídle krutých mocenských kruhů a dějišti zrad a nevěry. Tento obraz nám vypráví o světě, který považuje Ježíše za naprosto bezvýznamnou osobu, nanejvýš za kuriózní postavu, která může vzbuzovat údiv svým neobvyklým způsobem řeči a jednání. A tak, když se jeho přítomnost stane nepříjemnou pro požadavky poctivosti a morální nároky, které klade, tento „svět“ neváhá ho odmítnout a odstranit.
Existuje pak ještě jiná možná odpověď na Ježíšovu otázku: odpověď prostých lidí. Pro ně není Nazaretský „šarlatán“: je to spravedlivý člověk, který má odvahu, dobře mluví a říká správné věci, jako jiní velcí proroci v dějinách Izraele. Proto ho následují, alespoň dokud to mohou dělat bez přílišného rizika a nepříjemností. Považují ho však pouze za člověka, a proto v okamžiku nebezpečí, během umučení, ho také opouštějí a odcházejí zklamaní.
Na těchto dvou postojích je pozoruhodná jejich aktuálnost. Ztělesňují totiž myšlenky, které můžeme snadno najít – možná vyjádřené jiným jazykem, ale v podstatě stejné – v ústech mnoha mužů a žen naší doby.
I dnes není málo prostředí, kde je křesťanská víra považována za něco absurdního, pro slabé a málo inteligentní lidi; prostředí, kde se jí upřednostňují jiné jistoty, jako technologie, peníze, úspěch, moc, potěšení.
Jsou to prostředí, kde není snadné svědčit o evangeliu a hlásat je a kde jsou věřící vysmíváni, pronásledováni, opovrhováni nebo nanejvýš tolerováni a litováni. Právě proto jsou to však místa, kde je mise naléhavá, protože nedostatek víry často přináší s sebou dramata, jako je ztráta smyslu života, zapomenutí milosrdenství, porušování důstojnosti člověka v nejdramatičtějších podobách, krize rodiny a mnoho dalších ran, kterými naše společnost značně trpí.
Ani dnes nechybí kontexty, v nichž je Ježíš, ačkoli je ceněn jako člověk, redukován pouze na jakéhosi charismatického vůdce nebo superčlověka, a to nejen mezi nevěřícími, ale i mezi mnoha pokřtěnými, kteří tak nakonec žijí na této úrovni faktického ateismu.
Toto je svět, který nám byl svěřen a ve kterém jsme, jak nás tolikrát učil papež František, povoláni svědčit o radostné víře v Krista Spasitele. Proto je i pro nás nezbytné opakovat: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16).
Je nezbytné to činit především v našem osobním vztahu k němu, v úsilí o každodenní obrácení. Ale také jako církev, společným prožíváním naší sounáležitosti s Pánem a zvěstováním dobré zprávy všem (srov. II. Vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen gentium, 1).
Říkám to především pro sebe, jako nástupce svatého Petra, když začínámtoto svéposlání biskupa církve v Římě, která je povolána, aby v lásce předsedala celé církvi, podle slavného výroku svatého Ignáce Antiochijského (srov. List Římanům, Pozdrav). On, veden v řetězech do tohoto města, místa své blížící se oběti, psal křesťanům, kteří se tam nacházeli: „Teprve tehdy budu opravdovým učedníkem Ježíše Krista, až svět neuvidí mé tělo“ (List Římanům, IV, 1). Měl na mysli to, že bude roztrhán divokými zvířaty v cirku – a tak se také stalo –, ale jeho slova odkazují v obecnějším smyslu na nezadatelné poslání každého, kdo v církvi vykonává službu autority: zmizet, aby zůstal Kristus, stát se malým, aby byl poznán a oslaven (srov. J 3,30), obětovat se až do konce, aby nikdo neměl nedostatek příležitosti poznat ho a milovat.
Kéž mi Bůh tuto milost dá, dnes i vždy, s pomocí laskavé přímluvy Marie, Matky Církve.
ZDROJ: VATICAN NEWS